Kola kolečka
Tak jsem se navrátila z třídenního výletu na kolech se třídou. Bylo to pěkné, místy zajímavé. Z padesáti- šedesáti kilometrů se vyklubalo něco k devadesátce, naše drahá třídní profesorka na trekovém kole čtyřikrát píchla a ostatně každý s trekovým kolem začínal litovat, že si přece jen nepořídil horáka. Cesta to sice byla celkem po rovince, ovšem alternativním a pofidérním cestičkám jsme se nebránili. To byla cesta tam, večer jsme šťastně dorazili do ATC Kokořín* a začali jsme stavět stany. Anička, Mates, Jirka a já jsme měli stanový hrad, neboli náš rodinný stan s dvěma ložnicemi. V neděli jsme vstali poměrně brzo, kupodivu sami od sebe dobrovolně a pak jsme se snažili hrát volejbal, ale bohužel moc nevím, k čemu to doopravdy přirovnat. Výlet na kole byl ten den bahnitý, cestičkovitý, ztrácecí, terénovitý, horký..Někteří se ještě z kempu jeli koupat, jiní si šli dát pár kiláčků navíc a já jsem se na to všechno zcela líně vykašlala. Taky mi začlo kňourat koleno, jako to občas dělává. Naučila jsem se nafukovat duši pusou. Večer jsme popíjeli jednu kofolu za druhou. Zdejší výčepní se stále podivovala nad tím, jak jsme hodní a pořád nás doslova přemlouvala, abychom si dali pivo, nebo že nám alespoň dá rum do kofoly, se slovy "dyť já si svoje školní vejlety ani nepamatuju a dobře tomu tak" a očividně u nás toho chtěla docílit také. Samozřejmě se o to snažila pouze mimo dozor profesorů. Nic se jí nám vnutit nepovedlo a tak jsme dnes ráno časně vstali, sbalili věci, odeslali je autem do Prahy a přišla cesta po rozpálených silnicích směrem ku Praze. Výlet to byl dobrý, slávu a chválu všem a ty nejlepší hlášky si asi radši nechám pro sebe. Mimochodem, začali jsme s výzkumem jepičího života (např. se snažíme vcítit do jepice, která má rakovinu pěti nohou z šesti) a také jsme začali v praxi zkoumat a rozebírat české vulgarismy. Dýend.