Tady bydlej samý éčka:)

Co napsat k táboru? Tenhle rok jsem vůbec nevěděla, co od něj mám čekat, ale nakonec to bylo dobrý. Nevím, co k němu říct a nevěděla jsem to ani minulý rok. A to i přesto, že o zajímavé okamžiky tam jistě nouze nebyla. Vyzkoušela jsem si řvaní o pomoc, svazovat někoho izolačkou, zahrát neúčelně alternativní scénky pro rodiče a pozor, toto je speciálně pro jednu osobu, která ví, byla jsem jednou z těch, kdo dostali vlajku čistoty:P (jen naprosto namátkou vybrané věci)

Zas jsem odjížděla dřív, byť jen o den a nevím, jestli je dobře, nebo naopak škoda, že jsem nikdy nezažila to konečné loučení. Z tábora se mi nechtělo, otázkou však zůstává, jestli to bylo vyhlídkou návratu do Prahy nebo táborem. Ale asi táborem, protože každopádně to bylo fajn:)

Jediné, co o něm opravdu napsat musím, je, že děkuji. Děkuji všem, co mi pomáhali pajdat táborem, ať už v kterémkoliv smyslu- těm, co mi pomáhali do kopce a z kopce, těm, co si semnou povídali a řešili všechno možné, těm, co tam prostě byli.

A na závěr vám popíšu veselou historku z mé cesty domů. To si to takhle čekám na přestupu na vlak, držím v ruce kufr, na zádech krosnu, vlak má jet až za půl hodiny. Nějaký netrpělivý pán si ale myslel, že času není nazbyt, a tak do mne neurvale vrazil a cpal se dopředu. Chvilku jsem balancovala na svojí zdravé noze, ale gravitace mne přemohla a já špatně šlápla na tu už ropadlou. Udělalo to dvojité křup. Koleno se mi po měsíci vrátilo na své místo! Druhá věc je, že kotník na té samé noze cestou vlakem postupně zmodral a zezelenal a tak mám teď krásnou sádru a dvě nové kamarádky berle, na tři týdny určitě.

Tak to je tak ňák něco málo, ale vše.