Každej a nikdo.
Každej a nikdo. Nikdo a každej. Tolik a zároveň tak málo. Kolik přidat, abych praskla, kolik ubrat, abych splaskla? Nevím. Míra neznáma.
Zas píšu nesmysly. Jinak by mi asi rupla hlava. Je jich moc. Myšlenek a zážitků. Zážitků.. Dá se tomuhle říkat "zážitek?" Je to vlastně jednoduchý, ale moje vnitřní cosi už to asi uplně nedává. Zejtra zas spadnu do každodenního stereotypu. Když někdo řekne to jméno, nedostanu hysterák. Ale zejtra. Dneska je dneska.
Život jde zas dál. Sakra. Jak komu. Jasně, nebyl to pro mě nikdo. Jenže v tu chvíli každej. Byl to prostě Někdo Cizí.
Jo, asi mě to změnilo. Zatim nevim jak, jenže to přijde. Člověk většinou zjistí poznamenání něčim o dost později, než by čekal. Určitě bych měla jít spát. Nechci, protože mi to nepude. Ale spát chci, dlouho, ráno by bylo zejtra.
Pořád cejtim tu Cizí hlavu ve svých rukou. Věděla jsem, že tohle tělo a Ten Člověk už nejsou celek.
Umřel mi v náručí. Někdo Cizí.