Kostka ledu
Kostka ledu se tříští o zem. Na droboučké kousky. Zmrzlé střípky pomalu mizí. Roztávají. Rozpouštějí se a mění se v trošku studené vody.
Ona si sedne na židli.Pozoruje kostku. Kostku, která je vodou. Nemůže se ubránit trochu absurdnímu přirovnání. I sezení jí přijde namáhavé. Unavující. Bývala kostka. Teď ale taje a stává se z ní troška studené vody. A ta zteplá, kapičky se vypaří. Nikdo si ničeho nevšimne. Kdo by si také všiml, že je o jednu kostku ledu na světě méně?
Teď se pousměje. Kolik absurdních přirovnání za svůj život vymyslela? Mnoho. Jistě více, než kolik je jí let.
Troška vody se postupně ohřívá. Brzy podlaha uschne a kostka jakoby nikdy neexistovala.
Ona stále hledí z dřevěné židle na podlahu. Po dlouhé době nepřemýšlí o únavě. Přemýšlí, co po sobě zanechá. Nemá téměř nic. Paměti psát nechce. Zážitky nejsou její osobnost. Jen ji hlodá pocit touhy po zachování něčeho z její osobnosti.
Ozve se zavolání z vedlejšího pokoje. Zůstane nepřítomně hledět na kostku. Až na podruhé ji to vyruší. Vnuk se shání po limonádě.
Vstane, nalévá limonádu. Odnese ji vnukovi, bez ledu. Kostka se přeci rozbila. Nevadí.
S lehkým úsměvem na tváři napouští formičku na led. Vloží ji do mrazáku a odchází zpět do obýváku.
Posledních pár kapiček bojuje se Sluncem dopadajicím na podlahu. Zcela bez povšimnutí usychají. Kostka nadobro zmizela. Tvoří se však nová. Není stejná, jako ta přechozí. Ale obě byly vytvořeny ze stejné vody.
Ona je klidná. Dívá se na vnuka. I kdyby se ona vypařila a nikdo by si nevšiml, že je o ni na světě méně, cosi z ní bude žít dál.
Komentáře
Přehled komentářů
..něco na světě po sobě zanechat. Já se chci dožít stáří jen pokud budu mít svojí rodinu, pokud se budu moci koukat na to jak vyrůstá. Pak bych možná žil rád i po sedm a dvaceti :)
Přesně o tom to je..
(Kubajs, 13. 1. 2009 21:11)