Lodní neštěstí
Napsal bych lodní neštěstí, osvědčené téma slibující strhující příběh překonání vlastního strachu a sil, poznání a posílení nitra hrdiny, který zestárne a zmoudří. Nikdy zde nejde o jejich námořnickou zručnost a velké vědomosti, to vše je zmíněno pouze mimochodem. Ani žena nebývá strůjcem něčeho důležitého, naopak, téměř neexistuje. Hlavní zápletkou je vždy námořníkova nebo rybářova mentalita zprvu prohrávající s blížící se katastrofou a následné rozuzlení. Přestože tohle všechno vím, nikdy lodní neštěstí napsat nemohu, jelikož se zde hlásí o slovo malý háček, ten jeden detail, který zaviňuje většinu lidských „bych“. Nevím zhola nic o lodích.
Když jsem si toto uvědomil, zachvátila mne lítost. Nikdy nenapíšu román, o němž budou vzdělaní přemýšlet a diskutovat, nikdy nenapíšu román s mořskou bouří a vlnobitím. V šálku stojícím předemnou jsem živě viděl divoce se zmítající loď a na ní maličkého chudého rybáře, jistě velmi starého, který bojuje do posledních sil s rozbouřeným živlem. Zamíchal jsem zamyšleně lžičkou a nebohý rybář se svou lodí zmizeli pod kávovou hladinou.
O několik dní později mi můj nadřízený řekl, že mám dovolenou, tak jaksi na dobu neurčitou, tedy mne taktně vyhodil z mého již dlouho zaběhnutého místa. Jak jsem se později doslechl, nebylo to způsobeno mou neschopností, ale finančními problémy, jež vedly k potížím s výplatami. Schopnost neschopnost, problém neproblém, byl jsem najednou zcela vyveden ze své každodenní rutiny a také obrán o svůj pravidelný příjem. Našetřeno jsem sice pro podobné případy něco měl, ovšem vlastně jsem vůbec nepočítal s tím, že by se to opravdu mohlo stát.
Po této události jsem šel do přístavu, chodil jsem sem často, sedl jsem si na své místo s dobrým výhledem a kouřil jsem dýmku. Snad jsem si myslel, že se tak něco dozvím o lodích a námořnictví, snad jsem chtěl dostat něco ze zkušeností cestujících. Býval jsem tu většinou po práci. Tentokrát jsem tu tedy byl brzy a přístavní dělník, pracující zde každý den, si toho všiml a cosi poznamenal. Příliš jsem ho nevnímal. Nepozornost byla vůbec kámen úrazu mého vzdělávání ve zdejším prostředí a návycích. Býval jsem tu téměř každý den, mnoho místních lidí si mě již pamatovalo, ale z pozorování se vždy vyvinula spíše meditace a přemýšlení s pohledem na vlny než cokoli jiného, a tak to bylo i dnes. Přemítal jsem, co dál, kde bych měl začít. Bral jsem to spíše jako ozvláštnění a možnost začít další novou etapu svého života než jako tragedii, čímž jsem sám sebe překvapil.
Přibližně o týden později mých mnohých dialogů ve vlastní hlavě jsem se rozhodl. Veškeré našetřené peníze jsem investoval do svého snu, odjel jsem na moře, poprvé jsem opravdu něco udělal a jen jsem nesnil nad šálkem kávy. Neočekával jsem žádná neuvěřitelná dobrodružství, pouze jsem chtěl okusit jiné prostředí bez předem určených plánů. Strávil jsem na lodi pěkný čas. Jediný kal byl můj žaludek, dlouho se potýkal s mořskou nemocí, ta však přeci jen nakonec ustala.
Za celou plavbu jsem viděl zajímavá místa, potkal jsem mnoho sympatických lidí, s nimiž jsem měl o čem hovořit. Ale o lodích jsem stále nevěděl nic. S řízením lodi obyčejný pasažér, jako jsem byl já, nepřišel sebemenším náznakem do styku. O svém románu jsem nadále snil a hleděl na něj do šálku kávy.
Za měsíc jsem se navrátil do přístavu odkud jsem vyplul. Po velice dlouhé době mne bodl osten samoty a posteskl jsem si, že na mne nikdo nečeká. Avšak mýlil jsem se. Rozhlédl jsem se po přístavu ze svého místa a uvažoval jsem, co dál. Najednou i přes mou zamyšlenost cosi upoutalo mé oči. Na lavičce kousek od samého kraje moře seděla žena v červených šatech, ve větru se třepotaly. Po chvilce vstala, uhladila si šaty a odešla neznámo kam. Rychle jsem se vydal do svého bytu, poněkud neudržovaného za čas, co jsem v něm nebyl. Upravil jsem se do slušně vypadajícího stavu a hned jsem zas odešel. Věděl jsem jediné. Musel jsem stůj co stůj najít tu ženu. Šel jsem do několika redakcí ve městě a ptal jsem se po práci. Potřeboval jsem finance a prostředky, abych ji mohl najít, chtěl jsem všude vyvěsit plakáty, inzeráty.
Dostal jsem práci v redakci místních menších novin. Téměř jsem nespal, stále jsem jen přemýšlel, jak ji najít a udělal jsem pro to snad vše. V přístavu jsem už nepřemýšlel nad nenapsaným románem, v kávě jsem neviděl rybáře na loď, všude byla ona a přitom nebyla k nalezení. Byl jsem úplně posedlý, nikdo mi nedokázal pomoct.
Po roce mého neúnavného hledání jsem našel konec. V novinách, v nichž jsem pracoval, byl malý článek, nad kterým byla její černobílá fotografie. Okamžitě jsem ji poznal a horečně jsem četl. Byla to neúspěšná spisovatelka, která napsala sbírku námořnických příběhů, a psalo se o ní, protože zemřela před týdnem, když na ni spadl kontejner nakládaný na trajekt.
Při hledání této ženy jsem úplně zapomněl na svůj vytoužený román, zcela jsem se pohroužil do práce a přemýšlení, jaký krok k jejímu nalezení podniknu. A pak jsem držel rozuzlení v rukou a uvědomil jsem si, že ona byla někdo, kdo mne zachránil vlastním neúspěchem. Musel jsem ji vidět v přístavu, abych si konečně uvědomil, jak je můj sen o románu hloupý a pošetilý. Už jsem nechtěl vědět všechno a natož pak cokoliv o námořnictví či rybářství. Napsal bych lodní neštěstí, kdybych něco věděl o lodích.
Komentáře
Přehled komentářů
Dobrý, jen škoda, že tak krátký : ) Dýlka by tomu konci dala grády ; ) 9/10
Cybžule
(..., 30. 8. 2008 16:40)
Když tohle čtu, říkám si, že na tebe kontejner nikdy nespadne. Tedy, chápeš, spadnout může (a s tvou smůlou bych se tomu nedivila), ale nespadne na tebe jako na neúspěšnou spisovatelku:P
Mám tě ráda a mám ráda tvoje NjP (Něco jako Povídky), tak piiiš!:)
...
(Jirka, 24. 8. 2008 21:47)Moc povedená, koneckonců už jsem ti to říkal. Těším se na další v podobným stylu. Asi bych sem normálně nic nepsal,ale když je tu tak pěknej kontrolní kód 45555 tak mi to nedá.. Navíc si chtěla ať ti někdy něco na stránky napíšu, tak zabiju dvě mouchy jedním komentářem ;)
_ _ _
(Kubajs, 13. 1. 2009 20:53)