Nemocniční pokoj
Nemocniční pokoj
Cokoliv, co není mezi těmihle čtyřmi stěnami jakoby neexistovalo.
Bílá barva pohlcuje i sebemenší kousíčky nějakého vzruchu. Ničím nezaujímá. Nenápádně se dostá do mysli. Rozhostí se nekonečné prázdno, stísněnost. Stísněnost z pocitu svírajících se zdí kolem.
Ticho řve do uší. Jen občas do něj násilně tvrdě zasáhne zvuk. Zvuk těžkopádného pohybu, nesouvislé zadrmolení, slabý výkřik ze spánku.
Postele se jako ztroskotaná flotila topí v zeleném linoleu. V dezinfikovaném moři. Na palubě lodí leží jejich pasažéři. Každý z nich nenávidí tuhle plavbu. Touží po pevnině. Ať už bude jakákoliv.
Bílo a štiplavá dezinfekce prostupují všemi smysly. Na okno dopadají kapky silného deště. Svobodného deště tam venku. Bílé stěny se zdají být ještě stísněnější. Vyšší, ale stísněnější. Tyčí se nahoru. Do nekonečna. Nespadnou, jen se budou pořád hroutit. Do nekonečna.
Pasažéři touží po přeplutí. Přeplutí dezinfikovaného moře. Dojet za nekonečný obzor. Kormidelník přichází každý den zpravit je o stavu věcí. Jenže ten to vždycky ovlivnit nemůže. Bouři kormidlem neodžene. Může se snažit ji proplout, obeplout. Ale sám ji nezničí. To není v jeho moci.
Do bílého ticha se cosi prodralo. Pravidelné tikání. Někdo dal baterku do hodin. Tikání se zařezává hluboko do mozku. Ručičky se pohybují děsivě pomalu. Pravidelnost tikání přivádí k šílenstvi, podtrhává stísnění, vysoké stěny. Hodiny neubíhají vůbec, minuty se táhnou.
Všichni pasažéži mají svůj příběh. Příběh osudu, jenž je dovedl na jejich loď. Co chvíli některý z nich přepluje. Na loď nastoupí někdo nový. A o to více se zdá ostatním jejich plavba delší.
Hodiny stále tikají, na okno stále dopadá déšť. Najednou se zablískne, bílou nahrazuje modrá. Ticho skončilo. Hromy a blesky útočí všude kolem. Stěny už nepadají, jen se tyčí v obrovské výšce ozářeny záblesky. Setmělo se.
Pasažéři čekají. Kormidelník nepřichází. Přestávky v hromobití vyplňuje hlasité tikání. Nikdo ani nemukne. Tam venku svobodně řádí vichr, déšť.
Najednou se ozve obrovská rána. To, co se děje tam venku, dostává se i dovnitř, mezi čtyři stěny. Přístroje na lodích udržující pasažéry při životě se na chvilku vypnou. Vzápětí zas ožijí. Vypadl proud, záložní energie nahozena. Kormidelník přichází vše zkontrolovat. Nervozita se mu zrdcadlí v očích. V pořádku, může odejít.
Jakmile za ním zapadnou dveře, hodiny přestanou tikat. Uhodilo. Obrovská rána se rozlehla celou nemocnicí. Na dezinfikováné moře dopadají kousky oranžového prášku ze zdí, bílá barva nikde není. Starobylý strom stojící na zahradě přeplul, nevydržel. Odvezl tak s sebou všechny pasažéry této flotily.
Pod hořícími větvemi se ztratilo ticho. I vraky s pasažéry. Přepluly.
jej..
(Kubajs, 13. 1. 2009 21:18)