Padající hvězda
Padající hvězda prořízla noční oblohu. Jen krátce jsem vzhlédl a kopal dál, jáma se zvětšovala nepatrnou rychlostí. Narazil jsem na kámen, chvíli jsem se snažil ho odstranit, ale byl příliš velký. Odhodil jsem lopatu, vylezl z asi metr a půl hluboké díry a vrátil jsem se k lesu pro trakař s nákladem. Na rukou se mi udělaly puchýře a celé tělo jsem měl namožené, ale nedalo se nic dělat. S námahou jsem dotlačil trakař k jámě a vyklopil ho dovnitř. Na chvíli jsem se posadil. Otřel jsem pot z čela, nabral jsem dech a začal jsem nahrnovat vykopanou hlínu zpět do jámy. Konečně jsem měl všechno hotovo a s obrovskou úlevou rozlévající se snad až do konečků prstů jsem si lehl do trávy. Usmál jsem se na nebe a pomyslel na hvězdu, která před chvílí spadla. Někde jsem četl, že to, co většina populace považuje za poetickou padající hvězdu, bývá jen plechovka od coca-coly nebo od piva, kterou odhodili astronauti do kosmu. A tak lidé věří, že jim splní přání odpadek. S touto myšlenkou jsem úplně vysílen usnul. Brzy ráno jsem promrzlý na kost otevřel oči, pomalu jsem si při pohledu na lopatu a ještě čerstvý kopeček hlíny vzpoměl, jak jsem se sem dostal. Na hlínu jsem položil drny trávy, pořádně jsem je udupal, hodil jsem lopatu do kolečka a bez ohlédnutí kráčel pryč.
Seděl jsem na posteli a díval se na prázdné stěny kolem sebe. Místy byl vidět bělejší čtverec nebo obdélník po sundaném obraze či plakátu. Všechno to totiž leželo metr a půl pod zemí, stejně jako moje deníky. Jistě, mohl jsem to jednoduše spálit. Jenže z neznámého důvodu jsem měl pocit, že bych těm věcem měl dát jakousi šanci. Ne mně, vykopat je nepůjdu, byl jsem si tím úplně jistý. Pohřbil jsem svou minulost.
S ničením mé dosavadní osobnosti jsem začal včera a se stíšněným pocitem jsem pokračoval. Navštívil jsem snad každý second-hand ve městě. Oblečení jsem zde rovnou směňoval. Poprvé v životě jsem šel do kadeřnictví. Moje dlouhé vlasy dopadaly tiše na zem, ale každý další pramínek zněl v mé hlavě hlasitě jako rána z děla.
Stál jsem v koupelně a díval se do zrdcadla. Byl jsem k nepoznání, díval se na mne zcela jiný člověk. Jen oči zůstaly stejné, vyděsilo mne, jak vypadaly staře. Radši jsem uhnul pohledem a naposled jsem se rozhlédl. Stěhoval jsem se.
Způsoby legálními i nelegálními jsem docílil změny jména. Jediné, co dokazovalo mou proměnu, byly rozedřené ruce od lopaty, můj nový život mohl začít. Jenže nezačal. Několik dní jsem si zařizoval byt, seznamoval se se sousedy a začínal jsem znovu věřit v naději. Patřil mi krásný balkon, z kterého jsem se chodil dívat na hvězdy. Když jsem zas jednou spatřil padající hvězdu, jen jsem si vzpomněl na to, co jsem kdysi četl. Ironicky jsem se usmál a zašel jsem dovnitř. Ale i když to byl nejspíš jen odpadek z kosmu, měl jsem alespoň zkusit si od něj něco přát. Ozval se totiž zvonek. Šel jsem otevřít, čekal jsem souseda, který si chtěl něco zapůjčit. Mýlil jsem se. Byla to ona, krásná a chladná jako vždy. Její dokonalý obličej se tvrdě usmál. Má snaha byla k ničemu, zachvátila mě naprostá hrůza, nechápal jsem, jak mne mohla najít. Než jsem stačil cokoliv udělat, bylo pozdě.
Namířila na mě pistoli a byl konec. Padající hvězda dopadla na zem.
Komentáře
Přehled komentářů
Musím říct, že z toho mám takový dvojí pocit, nápad je to opravdu úžasný, prostředek se mi líbí hodně moc ale trochu tam je na mě moc hvězd asi : ) Skoro jako by ten konec byl takovej uspěchanej. Ale celkově se mi to líbí. Četl jsem to se zaujetím hodně rychle : ) 8/10
soused
(Kubajs, 13. 1. 2009 20:38)