Procházka
Ten kůň- běží strání už potřetí. Je bílej. Nebo černej? Chvíli tak vypadal.. Možná jsou dva. Bílej a černej. Půjdu na tu stráň. A třeba budu taky kůň. Chtěla bych bejt ten bílej.
Jenže ta stráň je daleko. Tak moc daleko. Všechna naplnění mých snů bejvaj najednou daleko. Tak moc daleko.
Radši půjdu dál, tou známou cestou, kudy chodim každou sobotu. Stejně se za tou stráni vždycky ohlídnu. To přece můžu. Jen se nesmim nechat zlákat. Jen. Nesmim si to pokazit, musim bejt hodná holka. Tak to říkal. A má pravdu. Jakže to bylo? Bílej, když zas uvidim stíny, modrobílej na uklidnění? Ale ty koně. Nemohli to bejt stíny. Ty přece ne. No tak, uvažuj, nutim sama sebe. Nakonec si beru ty prášky oba dva. Musim jít dál, každej tejden je tahle zkouška krutá. Ne, neni to zkouška. Jen můj boj. Mě se mnou. A nebo to nejsem já. Boj mě se stínama, který do mě vlezly a už nechtěj pryč. Paraziti. Jednou zmizej, říkal to, dal mi ty prášky, jedna ze zbraní. Zbytek je prý na mně. Jdu dál podzimem, někdo de za mnou, vedle mě, přede mnou.. Ale postupně odcházej.
Modrobílej a bílej. Fungujou. Cejtim se teď docela v bezpečí. Na chvíli. Nelíbí se mi, jak zářim svym oblečením. Bílý pantofle na barevnym listí. Odkopnu je a běžim, pryč, nechci zpátky. Z kapsy je slyšet chrastění. Bílý a modrobílý. Nesmíš si to pokazit, musíš bejt hodná holka. Bojim se toho chrastění v tichu. Vysypu je, bílý a modrobílý. Ležej tam v barevným listí. Potřebuju je. Musim je posbírat, klepou se mi ruce, bílý a modrobílý jsou špinavý od bláta..
Stojim na podzimní cestě- bosa, s dvěma lahvičkama zabahněnejch prášků. Pantofle ležej o pár metrů zpátky. Černej kůň přeběh dost blízko. Chci bejt ten bílej.
Nazouvam si boty, běžim zpátky, bílý a modrobílý chrastěj, rychle, jsem zpátky. Sobotní povolená vycházka. Moje zkouška. Vždycky až bolestně podobná. Ale řiká, že sem šikovná, hodná holka, odvádí mě zas na pokoj. Něco si píše do svejch desek, vidim mu přes rameno. Schizofrenie. Dál už číst nechci. Jen výčet léků. Tohle už stejně dávno vim.
Z okna vidim černýho koně. Ale on ke mně nemůže. Sem tu schovaná. On to řikal.
Komentáře
Přehled komentářů
este ne...,este ne,Elisko...nepomaha se jen slabim lidem,hmm?
:-(
(Lu., 1. 11. 2007 2:54)Ty se tak krasne vzivas do lidi v ruznych slozitych, nestastnych zivotnich situacich, ze me vzdycky rozesmutnis :`-( Je to krasne.
Kdyz uz jsi neco chtela napsat...
(Brumlis, 31. 10. 2007 21:18)Kdyz uz jsi neco sem chtela napsat.... Tak je to celekm zajimavy..:);)
este ne..
(ada, 6. 11. 2007 10:20)