Tobě
Ty přicházíš. Sedím na lavičce a čekám na Tebe. Vykouzlíš úsměv, já naoplátku pro Tebe svůj. Chvíli si vychutnáváme pohled, pak mě stiskneš v náručí a moje pocity budou i tvými. Ruku v ruce bych s tebou procházela světlem i tmou.
Tohle je to mé největší přání, na nějž ses jednou ptal, já Ti ho odmítla říct. Tenkrat jsem Ti lhala, tvrdila jsem, že není nic a nikdo na světě po čem bych toužila tak, jako ty po ní. Divíš se snad? Ne, Ty to jistě chápeš. Ty víš, proč jsem Ti tohle nikdy neřekla, doteď jsi o mém přání nevěděl a tuto lež mi odpustíš.
Ty přicházíš. Sedím na lavičce a čekám na Tebe. Vykouzlš úsměv, já naoplátku pro Tebe svůj. Pozdravíš a klidně si přisedneš. Povídáme si. Snad téměř o všem. Až na moje přání. Mám radost, že jsem s Tebou, drtí mě chvíle bez tebe, jsou nekonečné, ničí mě Tvá přítomnost, nesmím na sobě dát znát, co bych si tak moc přála. Ty věříš na přátelství. A já chci to naše uchovat, nechci mu ublížít, Tobě i mně je svaté. Neporuším ho, neboj. Každá minuta, co jsem s Tebou, je pro mě krásná, avšak krutá zkouška.
Vyprávíš mi o ní. Nežárlím na ni, nepřicházi ani náznak nenávisti, jen bolestná závist. Potřebuješ pomoct, tak jako pomáháš mě, vyslechnu Tě, poradím Ti s ní. Bolí mně to, ale já Ti chci pomoct, chci abys byl šťastný. Alespoň jeden z nás dvou, Tvé štestí je nejméně stejně důležité jako moje. Kdybych vyslovila tenkrát své přání, Ty byses tím trápil, ztratil bys tvou naivní víru v naše přátelství, kterou mám na Tobě tak ráda. A spolu bychom nebyli. Nedokázal bys pak být ani s ní, nechtěl bys mi ublížit.
Ty přicházíš. Sedím na lavičce a čekám na Tebe. Vykouzlíš úsměv, já naoplátku pro Tebe svůj. Rychle schovám tyhle řádky, nikdy si je nepřečteš. Večer je spálím, papír bude hořet a mé přání shoří s ním. Alespoň pro Tebe. Mně přání zůstane.
zajímavý...
(cresp6, 15. 4. 2008 21:59)