Zrdcadlo
Každý den, každou chvíli jsem někým jiným. Většinou však bývám nikdo, nic. Jsem veselí i smutek, ale na mé náladě nezáleží. Nic neříkám a přes to jsem tvrdým soudcem. Ukazuji vše tak, jak to opravdu je.
Často se na mne někdo dívá. Mě ale nevidí. Vtělují se do mě mnohé osoby. Pokaždé dělám jejich věrnou kopii. A čekám. V dobré náladě o mě odrazí úsměv, který mi nepatří. Vidí to, co se jim zamlouvá. Usmějí se jen na sebe. Ve špatné náladě mi pošlou zamračení adresované přímo mně. Svedou svůj pohled na mě. To já za to mohu, že vypadají unavěně, smutně, ošklivě.
Podle nich. Ale já jsem neutrální pravda. Po nikom nechci, aby se přede mne postavil, po nikom nechci, aby odešel.
Prý jsem přechod do jiných časů, do jiných dimenzí. Je uvěření realitě přechodem do jiných časů a dimenzí? Je-li tomu tak, ano, jsem tunel pravdy do nového světa.
Kdo by mne rozbil, viděl by stejně to, co vidět nechce. Vícekrát na malých kouscích. Prý to nosí smůlu. Sbíral by mě ze země, po částech. Co je to smůla? Možná sbírání reality rozbité na kousky ze země. I když je to dost egoistické tvrzení.
Jsem zrdcadlo- odraz reality, již každý vidí jinak. I já samo.